Když jsem viděla tuto fotku a u ní titulek "děti neznají předsudky", musela jsem se pousmát a hned si vybavit den, kdy jsme na základní škole hlídali přípravku a všechny ty děti byly Romové. Šli jsme s nimi tehdy na procházku a měli jsme je chytnou za ruku a jeden můj kamarád měl na starosti takovou malou, roztomilou, modrookou holčičku, kterou odmítal vzít za ruku jen proto, že "je černá". Ta holčička přitom nedělala rozdíly, černý nebo bílý, jen na nás koukala těma obrovskýma očima a chtěla se chytnou za ruku a o to víc nechápala, proč ji můj kamarád držel za rukáv jak psa.

Děti opravdu nemají předsudky, máme jen my… Co už jsme dávno vyrostli z toho dětského světa, ve kterém nám jde jen o to, abychom si měli s kým hrát.

Když úplně opustíme Romy a vše co s nimi souvisí, protože všichni na to celé máme svůj názor a to by mohl být článek sám o sobě, tak se mrkněme celkově na předsudky dnešní společnosti.

Spousta lidí je zavrhována ostatními jen proto, že jsou něčím jiní. Že vybočují z řady. Společnost se na ně dívá skrz prsty jen proto, že tvoří menšinu, které buď na pohled vypadá nebezpečně, nebo jen proto, že mají tito lidé jiné názory, či jinak neodpovídají měřítku průměrnosti dnešní doby.

Takoví goths, metalisti, emaři, punkeři, se věčně potýkají s opovrhováním druhých jen kvůli fámám o tom, že jsou to satanisti, že se řežou, že to jsou feťáci a ochlastové a přitom nic z toho nemusí být pravda. Každý člověk je jiný a to i v takových hnutích, ve kterých je jen hrstka lidí stejného zájmu. Kdo se o tohle víc zajímá nebo dokonce žije tímhle stylem, sám moc dobře ví, že emaři se neřežou a že goths nejsou satanisti a že i mezi punkerama se může najít abstinent. Jsou to jen fámy, které si vymyslela společnost, aby snad zabránila tomu, aby bylo více lidí, kteří si nenechají srát na hlavu? (když to řekneme lidově)

A předsudky nenajdeme jen u různých stylů, ale také u národností a odlišných lidských ras či co se týče náboženství. Ať už to jsou asiati, černoši, Němci nebo muslimové či snad Židé, spousta lidí má různé předsudky.

Samozřejmě předsudky vycházejí z nějakých pravdivých událostí, ale na předsudcích je nejhorší to, že díky nim házíme všechny do jednoho pytle. A stačí jedna špatná zkušenost s jediným člověkem té a té národnosti nebo takového a jiného náboženství a už se všem takovým lidem vyhýbáme. Ale proč?

Nejlepší příklad bude asi na lásce. Je to jako když se jednou spálíme, nešťastně se zamilujeme, budeme mít prostě špatnou zkušenost, co se týče lásky a už nikdy bychom ji nechtěli? Už nikdy bychom nedokázali chodit s někým, kdo má hnědé oči jen proto, že nás někdo jiný hnědooký zklamal a ublížil nám?! Všichni chlapi a ženské nejsou stejní.

A tak samo je to u předsudků. Když v našem okolí bude metalista, o kterém je známo, že je to satanista a ochlada, neznamená to, že všichni metalisti jsou satanisti a násosky. A že všude v televizi slyšíme o muslimských teroristech, neznamená přeci vůbec, že naši muslimští sousedé jsou teroristi nebo zrůdy, které by museli ženám polít obličej kyselinou…

Jak vůbec můžeme soudit člověka, kterého ani trochu neznáme? Co nás opravňuje k tomu, abychom mohli člověka zaškatulkovat a rozhlašovat o něm různé věci jen podle toho, jak se obléká nebo jak vypadá, podle toho z jaké je rodiny nebo náboženského vyznání? Čeho se vlastně tak bojíme, že musíme všechno a všechny kolem pojmenovat, byť nesprávně, ale jen tak pro pořádek?!

To asi jen děti mají víc rozumu než my, že se netrápí takovýma hloupostma jako jsou předsudky a nemají strach poznávat nové věci, které v jejich očích nejsou nebezpečné ani špatné či snad dobré, ale prostě jen zajímavé a proto se nebojí usmát na cizince a přijít k punkerovi, aby zjistily, co za ostny mu to trčí z bundy....

Vaše Shadows & Illusions

Dvanáct. Jen co přišla zatracená dvanáctka, tak se všechno kazí. Všechno mizí a všechno se bortí. V co člověk věřil, kde měl jistotu, kam mohl utéct, u koho měl skryté svá tajemství, najednou se vše zbortilo, ztratilo, zničilo, umřelo…

Už mě to opravdu nebaví. Už nevím kudy kam. Už nechci ani to, co jsem chtěla. Připadám si jako hadrová panenka zavěšená na háku a kolébající se ve větru sem… tam… sem… tam…

Předevčírem, v pondělí, jsme měli za dveřmi nějaké malé haranty, co si hráli s ohněm, táta je seřval a vyhnal. A dneska nám NĚKDO (všichni moc dobře víme, kdo, ačkoli to nebyly ty děti, ale jiní zmrdi) zapálili něco ve sklepě, takže nepříjemný štiplavý dým v celém domě a smrad a samozřejmě hasiči a halo na celé širé okolí.

A aby toho nebylo málo, tak se něco děje i s lidmi v mém okolí. Nevím co se to děje, nevím, kdo za to může, jestli si to namlouvám, nebo je to tou zimou, nebo do které matky **** mám ten blbý pocit, že je něco špatně a že je za tou špatností ještě horší konec. Nepřišla jsem skoro o nic, a přesto mám pocit, že přicházím o všechno a už mě to vyčerpává.

Člověk by nejraději někam utekl, ale najednou zjistí, že nemá kam.

Ať už to skončí.

…protože když to neskončí samo, skončím to já. Spálím mosty, za vším a za každým. Ani nevíte jak ráda bych teď vzala pero a udělala tečku na poslední stránce té knihy, kterou mi život píše, ale nemůžu… Je totiž nesmysl vzít nepopsanou knihu a psát do ni znovu to, co už jednou napsáno bylo. Holt máme před sebou tu dlouhou nudnou pasáž, která čtenáře nutí k představě, že by knihu odložil, ovšem po nudných pasážích přichází ta nejlepší část knihy nebo ne?!

Vaše Shadows & Illusions

Pamatuji si každou jeho fotku,

Pamatuji si i jeho úsměv,

Znám i jeho krásné oči,

Znám i jeho rty,

-tak horké a přesto cizí,

Chtěla bych šeptat jeho jméno,

A to své slyšet z jeho úst.

Chci aby mne znal jako pannu,

Chci aby mne znal i jako ženu,

Stisk jeho objetí mě svírá,

A má láska s odloučením zmírá,

Kolik hvězd v mých očích vyhaslo,

Tolik slz mé tělo pohřbilo.

Slyším každé jeho slovo,

Slyším smích a vidím tvář,

Ta tvář však zdá se mi neznámá,

A jeho láska na hony vzdálená,

Však nebyly to jen plané řeči,

Že beze mne se zmítá v křeči,

Kéž zdál by se mu sen,

A byl by u mne pak celý další den.

Démanty noci zkrápí mi tvář,

Nevím co trápí mne víc,

- jeho štěstí či má láska k němu?

Nebo mráz co spálil hvězdu?

Či snad srdce jenž se mi vysmívá,

Tím jak mé tělo žalem skomírá?

Ach, stále se směju jeho vtipům,

Stále v uších zní mi jeho hlas,

Kučeravé vlasy vlály mi ve větru,

A mne pohltil náhlý ďas,

Že co když to byl pouhý sen,

Který zatemnil mi den?!

Když se rok 2011 chýlil ke konci, s kamarádkou jsme si říkaly, co rok 2012 přinese a obě jsme se shodly na tom, že konec světa to opravdu bude, ale v tom smyslu, že se stane obrovský politický převrat nebo něco podobného. A měly jsme pravdu.

Rok 2012 ještě není v plném proudu a za necelý jeho první měsíc se stačila rozpoutat internetová válka. Zablokování Megaupload, hackerské útoky od Anonymous, podepsání smlouvy ACTA, aneb chceme chránit autorské právo, ale ve skutečnosti si chceme nahrabat další prachy. Co jiného taky, že?!

Dobře, uznávám, že pokud vrazím nesčetné prachy do natočení filmu, samozřejmě chci, aby se mi ty peníze vrátili a internet mi díky stránkám jako je Megaupload kazí moje zisky, jenže z pohledu hudební stránky. Internet neokrádá samotného interpreta, ale nakladatelství, které má pod svými křídly daného zpěváka)čku, kapelu atp. Protože jak všichni víme(nevíme), nejvíce peněz jde nahrávacím společnostem, které tyto peníze mají i po interpretově smrti, protože všechny nahrávky jim patří.

Z druhé stránky, ze stránky mě, jako hudebního fanouška potažmo filmového, právě díky volně se šiřitelnému obsahu na internetu se stávám fanouškem. Kdybych si nemohla stáhnout zadarmo písničku, celé album, horko těžko budu poslouchat například danou kapelu, protože v rádiu ji nehrají (zejména metalové kapely) a já nemám peníze na to, abych si kupovala CD za nehorázné prachy. Díky tomu, že si snadno zadarmo stáhnu písničku nebo celé album, se přece dostávám k té hudbě a můžu zjistit jestli se mi to líbí nebo ne, jestli to budu poslouchat, chodit na koncerty, kupovat si třeba i jejich trička a nakonec třeba se mi zalíbí natolik, že budu chtít jejich CD mít doma. Ovšem, kdybych si tu písničku na netu nestáhla… Neměla bych jak si té kapely všimnout, což by škodilo kapele samotné, možná i nahrávací společnosti, protože teď upřímně nevím jak to je, ale je třeba možné, že část peněz z koncertu jde opět zpátky nahrávací společnosti?

Před chvílí jsem zrovna četla článek o soudním sporu ve Velké Británii, kdy se soudili o fotografii použité v reklamě a proto vyšel v Británii v platnost zákon, že když vyfotíme fotku, která je podobná jiné, dopouštíme se trestného činu, což je naprostá hloupost a k článku byl ještě připojen odkaz, kde bylo vysvětleno, že až tak doslovně to myšleno není, ale pořád je tu možnost, že se při fotografování nějakého objektu budeme dopouštět trestného činu a někdo kdo bude potřebovat peníze nás za to zažaluje. Přesto mi to celé, (to co se děje) přijde absurdní.

Pokud bychom si tedy nemohli vyfotit naši školu na památku, protože už ji vyfotil někdo jiný před námi a nemohli bychom si vlastně vyfotit ani hvězdné nebe, protože to vyfotil už někdo jiný, tak by to mohlo zajít tak daleko, že by se omezil trh s potravinami, protože máslo, od jiných výrobců má jen jiný obal, ale ve své podstatě je to pořád jedno a to samé máslo, takže bychom se vrátili opět do dob komunistů, kdy byl všeho nedostatek a ještě ke všemu od jedné firmy.

Já myslela, že žijeme v moderní společnosti, která je mnohem svobodnější, než kdy v minulosti byla a tak jsem myslela, že se budeme posouvat kupředu, jenže jsem se zmýlila. Místo toho, abychom modernizovali naše názory, vracíme se do minulosti… Ke všemu, proti čemu jsme dřív bojovali.

Vaše Shadows & Illusions