Dvanáct. Jen co přišla zatracená dvanáctka, tak se všechno kazí. Všechno mizí a všechno se bortí. V co člověk věřil, kde měl jistotu, kam mohl utéct, u koho měl skryté svá tajemství, najednou se vše zbortilo, ztratilo, zničilo, umřelo…

Už mě to opravdu nebaví. Už nevím kudy kam. Už nechci ani to, co jsem chtěla. Připadám si jako hadrová panenka zavěšená na háku a kolébající se ve větru sem… tam… sem… tam…

Předevčírem, v pondělí, jsme měli za dveřmi nějaké malé haranty, co si hráli s ohněm, táta je seřval a vyhnal. A dneska nám NĚKDO (všichni moc dobře víme, kdo, ačkoli to nebyly ty děti, ale jiní zmrdi) zapálili něco ve sklepě, takže nepříjemný štiplavý dým v celém domě a smrad a samozřejmě hasiči a halo na celé širé okolí.

A aby toho nebylo málo, tak se něco děje i s lidmi v mém okolí. Nevím co se to děje, nevím, kdo za to může, jestli si to namlouvám, nebo je to tou zimou, nebo do které matky **** mám ten blbý pocit, že je něco špatně a že je za tou špatností ještě horší konec. Nepřišla jsem skoro o nic, a přesto mám pocit, že přicházím o všechno a už mě to vyčerpává.

Člověk by nejraději někam utekl, ale najednou zjistí, že nemá kam.

Ať už to skončí.

…protože když to neskončí samo, skončím to já. Spálím mosty, za vším a za každým. Ani nevíte jak ráda bych teď vzala pero a udělala tečku na poslední stránce té knihy, kterou mi život píše, ale nemůžu… Je totiž nesmysl vzít nepopsanou knihu a psát do ni znovu to, co už jednou napsáno bylo. Holt máme před sebou tu dlouhou nudnou pasáž, která čtenáře nutí k představě, že by knihu odložil, ovšem po nudných pasážích přichází ta nejlepší část knihy nebo ne?!

Vaše Shadows & Illusions