Pamatuji si každou jeho fotku,
Pamatuji si i jeho úsměv,
Znám i jeho krásné oči,
Znám i jeho rty,
-tak horké a přesto cizí,
Chtěla bych šeptat jeho jméno,
A to své slyšet z jeho úst.
Chci aby mne znal jako pannu,
Chci aby mne znal i jako ženu,
Stisk jeho objetí mě svírá,
A má láska s odloučením zmírá,
Kolik hvězd v mých očích vyhaslo,
Tolik slz mé tělo pohřbilo.
Slyším každé jeho slovo,
Slyším smích a vidím tvář,
Ta tvář však zdá se mi neznámá,
A jeho láska na hony vzdálená,
Však nebyly to jen plané řeči,
Že beze mne se zmítá v křeči,
Kéž zdál by se mu sen,
A byl by u mne pak celý další den.
Démanty noci zkrápí mi tvář,
Nevím co trápí mne víc,
- jeho štěstí či má láska k němu?
Nebo mráz co spálil hvězdu?
Či snad srdce jenž se mi vysmívá,
Tím jak mé tělo žalem skomírá?
Ach, stále se směju jeho vtipům,
Stále v uších zní mi jeho hlas,
Kučeravé vlasy vlály mi ve větru,
A mne pohltil náhlý ďas,
Že co když to byl pouhý sen,
Který zatemnil mi den?!
