Shadows & Illusions - Články

…Co všechno lze stihnout za jeden život?...

Sun, 06 May 2012 18:44:56 +0200

3.5. 1932 se narodil můj dědeček… Když skončila druhá světová válka, bylo mu třináct let. Zažil válku jako dítě. Dnes je mu už 80 let a máme rok 2012. Žije v době, kdy existují dotykové mobilní telefony a nějaké tablety s internetem a s taktéž s dotykovým displejem a mě napadlo zapátrat do historie a zjistit, co všechno ve svém životě zažil…

Jako pomocníka jsem si vzala sešit dějepisu a google.cz.

· 3. května 1932 se můj dědeček narodil a o necelý rok později (leden 1933) se stal Adolf Hitler říšský kancléřem

· Roku 1934 byl T. G. Masaryk zvolen po 4. Prezidentem

· 18. prosince 1935 zvolen Edvard Beneš novým prezidentem Československa.

· v noci z 29 na 30. 9. 1938 se v Mnichově sešli zástupci Německa, Itálie, VB a Francie Þ Mnichovská dohoda ("o nás bez nás")

· 6. května 1937 zkáza vzducholodi Hindenburg

· 14. září 1937 zemřel T. G. Masaryk

· 9. listopadu 1938 proběhla Křišťálová noc

· 1. září 1939 bylo napadeno Polsko a tím v podstatě začala 2.svět.válka

· 15. březen 1939 - Protektorát Čechy a Morava

· 22. 6. 1941 - Operace Barbarossa (Německo napadlo Sovětský svaz)

· 7. prosince 1941 napadlo japonské letectvo Pearl Harbor

· 1942 - kapitulace Němců u Stalingradu

· 30. dubna 1945 Hitler spáchal sebevraždu

· 8. května 1945 skončila 2.svět.válka v Evropě

· 1960 - Československá socialistická republika

· 1968 - Pražské jaro, v noci z 20. Na 21. Srpna 1968 přepadla ČSSR vojska SSSR, Bulharka, Maďarska, NDR a Polska

· 16.ledna 1969, se na Václavském náměstí dobrovolně upálil Jan Palach

· 20. července 1969 přistálo na Měsíci Apollo 11 a prvním člověkem na Měsíci se stal Neil Armstrong.

· 1972 palestinští teroristé zabili na olympijských hrách v Mnichově 11 izraelských sportovců

· 1977 - Charta 77

· 1981 - Columbia - první raketoplán, který letěl do vesmíru

· 26. dubna 1986 vybuchla Černobylská jaderná elektrárna

· 9. listopadu 1989 padla Berlínská zeď.

· 17. Listopadu 1989 se uskutečnila tzv. Sametová revoluce

· 1990 - rozpad SSSR

· 3. října 1990 se sjednotilo Německo.

· 1. Ledna 1993 vznikla Česká republika

· 26. ledna 1993 prvním prezidentem České republiky se stal Václav Havel

· 22. února 1998 získali čeští hokejisté zlaté medaile na zimních olympijských hrách v Naganu.

· 11. září 2001 došlo k teroristickým útokům na "dvojčata" (World Trade Center)

· Od roku 2003 je prezidentem ČR Václav Klaus

· 20. ledna 2009 se stal Barak Obama prvním afro-americkým prezidentem USA

· 12. ledna 2010- Zemětřesení na Haiti 2010 - Otřesy o síle 7 stupňů Richterovy stupnice zabily přes 150 000 lidí

· 14. dubna 2010 - Vybuchla na Islandu sopka, jejímž následkem bylo přerušení letecké dopravy nad severozápadem Evropy

· 11. března 2011 došlo k jaderné havárii v Japonsku.

· 1. září 2012 bude zahájena přímá volba prezidenta

Tohle je zhruba jen v kostce co všechno se stalo během 80 let… Během jednoho života. Kdybych do toho všeho započítala i nejrůznější technologické novinky, vyšlo by mě to na dalších pár stran A4…

Chtěla jsem jen ukázat, co všechno za tak krátkou chvíli člověk může zažít… Tak se zkuste podívat na svůj život a kromě svých drahocenných vzpomínek na přátele, rodinu a dětství se zkuste podívat i na to, čeho všeho jste už byli svědky z historického pohledu. U čeho všeho můžete říct "Tohle jsem zažil."? :o)

Život je krátký a pomíjivý, ale lze během něj zažít neskutečně mnoho…
Nicméně, musím říct, že mě až děsí, co všechno se stačilo stát během pouhých 80 let... Když si uvědomím, že dnešní doba se stále zrychluje... je to poměrně děsivé.

PS: Všimli jste si už někdy, že všechny velké katastrofy a tragédie mají skvěle zapamatovatelné datumy? (11. září 2001, 26.dubna 1986, 11.března 2011)

Vaše Shadows & Illusion

…Alergie…

Sun, 06 May 2012 13:47:54 +0200

Ano, jsem alergická na všechno, co se kolem mě mihne, kromě pilu. Nesnáším lidi kolem sebe, ale zároveň nesnáším, když jsem sama. Jsem alergická na to, když musím něco udělat a zároveň, když se po mě nic nechce. Co to se mnou k čertu je?!

I když jsem už delší dobu dobře naladěna a víceméně mě nemá co štvát, tak mám pocit, že stačí opravdu jen kapička a já bouchnu. Nevím, jestli to je tím jarem, tím že se všichni párují, horkem či snad školou, ve které se teď díky maturitám nic neděje (nebo děje?)… Už před nedávnem mě takhle všechno vytáčelo a kamarád mi řekl, jestli náhodou už nejsem důchodce… :D Nepřipadám si tak, ale protivná jsem na to dost.

Dneska bude stačit opravdu jedno jediné špatné slovo, abyste mě od všeho odradili a všechno mi zkazili.

Nicméně pár potěšujících věcí by se určitě našlo. I přes fakt, že se mi v poslední době nic nechce, protože po mě nikdo nic nechce a to jak ve škole, tak doma, tak jsem konečně napsala dopis, pro svou kamarádku, pro kterou už jsem jeden dopis měla, ale nakonec jsem ho roztrhala a vyhodila. Nelíbil se mi, potřebovala jsem napsat něco jiného.

Ono celkově bych teď potřebovala něco jiného. A to něco, si budu muset, ale zařídit sama, ale jak se znám tak si to nezařídím, protože jsem moc líná a umím si na naprosto perfektním plánu najít tolik chyb, že nakonec usoudím, že do toho nepůjdu. Ale nic netrvá věčně a člověk občas potřebuje zažít dobrodružství a vybočit ze svých zajetých kolejí, no ne? ;o) V prvé řadě se ale nesmím poddat svému prvnímu zoufání, že to není podle mých představ… Znáte to, nikdy není vše přesně takové, jaké to bylo. Ovšem to, že to teď je příšerné a je to k pláči neznamená, že to za chvíli nebude zase takové, jaké to bylo a nebude to tím pádem perfektní, ale tím se netrapte, co mám teď namysli. Důležité je udělat občas něco šíleného a časem mít šílenost na denním pořádku. Třeba tak časem předejdu těmhle alergickým stavům.

Jak jsem v posledních měsících zaneprázdněná školou a svým nic neděláním a nechutí, tak už mě ani nenapadá, o čem bych měla psát a když bych už měla něco na jazyku, tak mám najednou pocit, že myšlení bolí a moje ruce jsou děsně těžké, takže se nedokopu k tomu, abych něco napsala. Znáte to?

Potřebuju už prázdniny. Minimálně jít myšlenkami někam hodně daleko pryč. Mít od všech pokoj a od všeho pokoj a vymyslet jak se přes ty prázdniny zabavím, protože jak se znám, tak v půlce prázdnin začnu tvrdit, že se nudím a to mi opět připomíná, že jsem chtěla splašit nějakou brigádu… No tak já jdu plašit.

Mějte se fanfárově,

Vaše Shadows & Illusions

...(bez názvu)...

Sat, 05 May 2012 15:21:50 +0200

Pálím jizvy na srdci,

Tak jako kitky na slunci,

K čemu je mi trápení,

Když už stejně nic nezmění?

…Proběhlo nebo vyběhlo? Možná to uteklo...

Sun, 22 Apr 2012 11:34:05 +0200

Poslední týden se toho stalo opravdu hodně, ale přesto nemám takřka o čem psát, protože to jsou všechno mé osobní záležitosti. Od začátku roku na blogu netečou masy článků, tak jako předtím. Teď už je tady skoro vyprahlý potůček, který sem tak přiteče nějaký ten článek. A všichni víme proč tomu tak je - čas. Chybí mi čas. Nevím kde ho mám nahrabat, při každé troše času si snažím od všeho pokoj či se nějak odreagovat.

Ani jsem se nenadála a už je další školní rok skoro u konce a mé výsledky jsou lepší než byly. I když 2 z tělocviku mě docela pobavila :D Ale upřímně? Klidně ať mi dá i 3, hlavně ať v tom tělocviku nemusím nikdy nic dělat. (Správný přístup sportovce, co? xD) Opravdu jsem královna sportovních antitalentů :D

Zhlédla jsem Nowhere Boy a zamilovala se do rock n´ rollu. (Už zas) Včera jsem měla náramný páteční den a (pod)večer. Už asi měsíc se mě drží neodbytná výborná nálada - a já jsem za to samozřejmě ráda. Ve středu mě čeká jedna společenská akce, na kterou bych měla oprášit boty na podpatku a společenské šaty… Doufám, že bude zima a já si vezmu kalhoty :D.

Je skoro až neuvěřitelné, že jsem poznala přeci jen člověka, ze kterého už mám pomalu alergickou vyrážku…a při představě, že se s tím člověkem budu ještě nějaký čas setkávat, omdlívám. Ale na rádoby existence člověk naráží denně, jen většiny se (naštěstí) snadno zbavíte. U téhle osoby musím počkat, až zmizí sama… Bože, zkrať mi to utrpení! (Ne, nechci umřít, jen chci, aby ten čas utekl co nejrychleji a pokud možno bezbolestně)

Už dlouho jsem nenapsala nic smysluplného. Teda, když nepočítám slohovky do školy. Co druhou hodinu máme mít nějakou novou… A ty témata dají člověku docela zabrat. Třeba tady nějakou svoji slohovku časem šoupnu anebo se vykašlu na učení a místo toho napíšu něco na blog… I když to je moc riskantní. Když se vykašlu na učení, budu se zabývat tím, jak nejlíp se vyspat či jak si užít chvíli oddychu. Začarovaný kruh.

V poslední době mám opravdu skvělou náladu. Ani nevím z čeho, možná je to tím sluníčkem. Nicméně, i přes svou dobrou náladu se dnes nemohu dokopat k tomu, abych se učila VS. Opravdu se mi vůbec nechce. A pomyšlení na matematiku?! Arrgh! Nemyslet na to!

Vaše Shadows & Illusions

…Bůh žehnej vybíravosti a nerozhodnosti…

Tue, 10 Apr 2012 15:42:06 +0200

Asi spousta z mladých slečen, dam i žen by si přálo, aby o ně stála většina mužů… I já přiznávám, že je to fajn pocit, když víte, že se za vámi otáčejí, ale v momentě, kdy stojíte mezi třemi muži, už to až tak příjemné není, zvlášť, pokud vás stále pronásleduje ještě čtvrtý - a přitom ani s jedním nic nemáte a stojíte mezi nimi.

Znáte ten pocit, kdy se vám hrozně moc líbí dvě věci, ale máte peníze jen na jednu a najednou přichází ta rozhodující chvíle a to - vybrat si jen jednu? Já osobně si mezi dvěma dokonalýma věcma vybrat nedokážu. Buď musím mít obě anebo (a to je častější varianta) si nevyberu ani jednu a nemám nic.

A znáte ten pocit, kdy se kolem vás motají tři sympaťáci, všichni s vámi chtějí jít někam ven, na něco vás pozvat a případně si s vámi něco začít a vy najednou nevíte, jestli je vlastně opravdu chcete poznat… Když jsou tři a všichni mají své chyby, ale i klady a vy nemáte ani ponětí komu ublížit a komu ne? Koho odmítnout a s kým to zkusit? Ještě, když moc dobře víte, že ani jeden z nich nemá jednu pro vás velmi podstatnou věc, vlastnost nebo jak to nazvat?

Já osobně opravdu nevím, co mám dělat. Polemizuju nad určitými východisky, ale nejvíc se přikláním k tomu, že si rozhodně nic nezačnu ani s jedním… Jeden je milý a vtipný a o dost starší, ale nemá nic z čeho bych šla do kolen, další je zase ještě poťouchlý puberťák - sic zábavný a inteligentní, ale nějak tam nefunguje chemie a další je už na první pohled velmi svůj, inteligentní, ale těžko se s ním vede řeč… Říkám si, že jednu chvíli mě vůbec nikdo nechce a v druhé chvíli se na mě sletí všichni a já je všechny odpálkuju, že nakonec jsem sama tak či onak… A když už se mi jednou za čas poštěstí najít někoho perfektního a jediného, tak si ho nechám utéct přímo před nosem…

Asi jsem opravdu příliš vybíravá, že mi jen tak každý není dost dobrý, ale prostě nedokážu ztrácet čas s někým, do koho nejsem poblázněná a u koho dost silně cítím jeho negativa…

Ještě když ani jeden z nich ** ********* ****!

Vaše Shadows & Illusions

...Jest hloupost vésti na hon psy, když nechtějí...

Sun, 25 Mar 2012 13:21:26 +0200

Měla bych tlačit na své přátele, aby si šli za svými sny? Mají rodiče tlačit na své děti, aby studovaly? Je dobré nutit své ratolesti už od malička k výborným výsledkům a nadiktovat jim celý život? Má smysl vést na hon psy, když sami nechtějí?

Spousta rodičů si na svých dětech plní své sny. Tlačí na ně, aby měly výborný prospěch ve škole a dále, aby studovaly obor, jaký jim zvolí. Chtějí po nich, aby se více snažily a v jednom kuse seděly v knihách, ale i to kolikrát nestačí. Snaží se ze svých dětí udělat ty nejlepší sportovce, nejlepší žáky… Mají na ně vysoké nároky, díky kterým z nich mají sice uznávané lékaře, právníky a fyziky, ale za jakou cenu? Kolik hádek a breku za tím stojí? Kolik nenávisti se skrývá za úsměvem dítěte, které si snad konečně může oddychnout, protože splnilo svým rodičům sen? A zajímalo vůbec někdy tyto rodiče, co jejich dítě doopravdy chce? Co ho baví a čemu by se chtělo věnovat, byť jen jako koníčku, ale nemohlo, protože mu kvůli učení nezbýval čas?

Děti mají celý život před sebou a měly by vyzkoušet spoustu věcí, které je můžou bavit a které by rozvíjely jejich osobnost, a proto by se neměly už jako předškoláci odstřihnout od všech možností, jaké pro ně život má. Je jen naše škoda, že jsme nestihli v životě to, co jsme chtěli. Naše děti nejsou jako my. Vidí svět jinýma očima a mají odlišné sny a cíle, a pokud jsme my svých snů nedosáhli, dovolme alespoň svým dětem, aby si ony splnily ty své… Umožněme jim dělat přesně to, co chtějí. Všechny mají své sny a měly by si za nimi jít, i když se bojí, že to nevyjde…

Všichni máme své sny, které bychom si chtěli splnit, ale občas k tomu potřebujeme, aby na nás někdo zatlačil, aby nás dokopal k tomu, že pokud se chceme například stát zpěvákem a máme k tomu talent, měli bychom se přihlásit do sboru a časem zkusit třeba i nějakou soutěž. Když to nedokážeme sami, měl by nás do dané věci někdo pobídnout. Za zkoušku člověk nic nedá, a když nedosáhneme jednoho cíle, můžeme si tak alespoň dát spousty jiných, kterých následně třeba dosáhneme.

Možná, že nakonec je správné hnát "na hon psy", i když nechtějí, ale hodně záleží v jakém případě a do jaké míry. Ale na druhou stranu by se možná neměl nikdo do ničeho nutit. Každý si má žít jak chce, ale co když to někdo neví? Co když někdo neví, co v životě chce a jak má žít? Měli bychom mu podat pomocnou ruku a nabídnout mu smysl a cíl jeho bytí? Záleží hodně na nás samotných nebo jsou naše přání otázkou výchovy rodičů a společnosti, ve které žijeme? A kdo je na vině, ten kdo nám vytyčí jasný cíl nebo ten, kdo chce jít za svými sny? Kdo ví… Třeba jsou na vině všichni.

Vaše Shadows & Illusions

…Remember me…

Sat, 10 Mar 2012 21:26:35 +0100

Už jsem kolikrát zmiňovala, že jedním z důvodů, proč jsem založila blog byla touha po nesmrtelnosti. Chtěla jsem, aby po mě něco zbylo. Aby tady zůstalo něco, co bylo mé. Co patřilo mě. Chtěla jsem, aby si mě někdo pamatoval, i když tady nebudu. Což dnes si říkám, že blog není vhodným místem pro toto. Kdybych opravdu chtěla být nesmrtelná, musela bych přijít s něčím novým, neobjeveným, zapsat se do učebnic biologie, zeměpisu, fyziky, matematiky a já nevím čeho všeho… Jenže, když nejsem nadaná na počítání, vynálezy a chemické pokusy… Ani neumím na nic hrát, takže nemůžu složit nezapomenutelnou skladbu ani symfonii a spisovatelka také nejsem, jak můžu tady nechat něco, díky čemu na mě lidé nezapomenou?

Chtěla bych v každém něco zanechat. Chtěla bych být nezapomenutelná pro lidi, kteří mě znají. Pro své přátelé i jenom pro ty, kteří se mnou prohodili jen kus řeči, jenže bohužel to nesvedu… Možná nemám čím. Nemám čím bych se lidem zaryla hluboko pod kůži, nemám čím se lidem vrýt do paměti.

Někdy, když si pro nic za nic zavzpomínám na pár lidí, kteří mě v minulosti zaujali nebo kteří byli kdysi mými přáteli, tak si říkám, jestli si někdy vzpomenou oni na mě. Zajímalo by mě, jestli mají v paměti chvíle se mnou, které mají rádi, zajímalo by mě, jestli si ještě pamatují nějakou mou větu, kterou jsem jim řekla… Zda-li jim vůbec stálo za to se semnou přátelit, či jen prohodit těch pár slov… A jestli si vůbec pamatují mé jméno a to, jak vypadám… Zajímalo by mě, jestli mají někdy chuť mě nějak kontaktovat…

Pokládám si otázky, na které nedostanu nikdy odpověď, ale to nevadí. V každém případě se můžu snažit dát každému kousek sebe. Kousek něčeho nezapomenutelného, něčeho, co mu pomůže ke štěstí… Snad.

Mám opravdu jedno přání a to, aby na mě lidé nezapomínali… I když mě už nikdy v životě neuvidí, aby si na mě i dlouho po tom, co jsme spolu byli vzpomněli a usmáli se. Heh, dnes se mi toto už ani nepodobá, to dřív jsem byla přesně taková, která toužila po nesmrtelnosti a bála se, že na ni všichni zapomenou, dnes už je mi vše více jedno, ale přesto jsem stejná. Pořád chci být nesmrtelná. Chci aby mě lidé nemohli dostat z hlavy, aby mě potřebovali, aby mě milovali… Ale nejsem egoista, jen chci… Opravdu chci se zarýt pod kůži. Chci být něčí droga.

Chtěla bych lidem pomoci z nejhoršího, ale nechci aby mi byli vděční, jen chci, aby si to pamatovali. Dát jim vše, co můžu a vědět, že na to nikdy nezapomenou a jednou za to budou opravdu rádi a budou na mě vzpomínat…

Kdo však ví, jestli toho nechci příliš a jestli to dokážu… Rozdat věci, které ostatní potěší a přinesou jim štěstí… Kdo ví jestli tohle je srdečnost a nebo jen sobecká touha po obdivu a vděčnosti… Já jen vím, že bych si tohle přála… Aspoň jen vědět, jestli si mě lidé pamatují i bez toho, aniž bych se jim musela připomínat.

Vaše Shadows & Illusions

…Hlava v ohni…

Tue, 06 Mar 2012 16:33:51 +0100

Pouze jiný způsob, jak říct, že jsem nemocná, v hlavě mi hoří nebo mi do ní zatloukávají hřebíky… A zatímco se moje hlava škvaří, mé tělo se třepe zimou.

Bože, ať už to skončí, nebo z toho zešílím. Nemůžu spát, nemůžu jíst - a to jsou pro mě dvě nejdůležitější věci v životě.

Na druhou stranu, když se tak válíte v posteli a máte pocit, že jste v posledním tažení. Máte skvělou možnost přemýšlet. Protože nic jiného stejně nesvedete. A tak čumíte do stropu a přemýšlíte nad situacemi ve svém momentálním životě. A když už vás to omrzí, zavřete oči a začnete přemýšlet nad nemožnými věcmi, které vás přenesou do snů a vy se za chvíli probudíte šťastní, že jste aspoň na chvíli nemuseli smrkat.

Myšlenky vás dovedou k závěru, že už jste se s tím smířili. Že ž vlastně nic necítíte. Bolest, smutek, zklamání… Že jste s tím smíření, i když se vám vyrojí milion dodatečných otázek. Jenže, kdo je teď vyřeší?! Holt spousta věcí v životě nevyjde tak, jak si je zprvu malujeme a nikdo není nesmrtelný.

Ono nakonec, cokoli o čem sníme, a co ukryjeme do svých srdcí, je přece věčné a nesmrtelné.

Vaše Shadows & Illusions

…Zvykněme si, že se vše mění…

Sun, 04 Mar 2012 12:50:14 +0100

Docela aktuální titulek, když se rozhlídnete kolem sebe a uvědomíte si, že jste si museli zvyknout na zvýšené DPH, které se ještě zvýší, že jste si museli zvyknout na "bezvadné nápady" vlády, ohledně školného atp… Ale stačí se taky podívat do zrcadla na sebe a zjistit, že se měníme, z minuty na minutu se nám mění nálada, během pár let se měníme my se svými názory, a blog se také mění…

Mění se nám smysl života, mění se nám přátelé a známí, mění se nám naše pracoviště (ať už je to opravdová práce nebo ZŠ, SŠ, VŠ). Vše se mění… A my si zvykáme a přizpůsobujeme se… Někdy musíme, ale někdy… Někdy bychom si to neměli nechat líbit.

Proč dnešní článek na tohle téma? Možná proto, že bloguju už 3 roky a ten blog se neustále mění, ať už obsahem nebo tím jak vypadá. Možná ale taky proto, že mám lepší náladu, která se ale možná brzy zase zhorší, ale kdo ví. Teď je všechno docela fajn, i když včera večer jsem měla náladu pod psa.
Ale možná pravým důvodem tohoto článku je skutečnost, že se mi vyměnila dlouhá řada přátel a nepřátel… Spousta z nich zmizela, jako bublina, do které píchnete, a ona se rozletí na statisíce malých kapiček, které vítr odnese neznámo kam… A mě nezbývá nic jiného, než si zvyknout, že se vše mění. Včetně lidí v mém životě.

Mění se i počasí venku. Zdá se, že už nám konečně skončila zima a s ní ta špatná nálada, která na všechny přes zimu doléhá. Ale kdo ví, jak to ještě bude. Zvlášť počasí je strašně nevypočitatelné a hned po něm lidé.

Lidé… Každý je jiný a stejně nám spousta z nich vadí ze stejného důvodu. Jak vtipné. Koho jste měli ještě před pár měsíci rádi a vycházeli jste s ním dobře, tak teď ho nenávidíte a nemůžete ho vystát, a u koho jste doufali, že vám může být sympatický, tak u něj zjistíte, že je stejně prohnilý jako dnešní společnost a tak dál hledáte… Hledáte kopie těch dokonalých lidí z minulosti, a když je nenacházíte, začínáte šílet a rvát si vlasy z toho, že vám něco chybí. Že vám chybí dokonalost minulosti, dřívější přátelé, dřívější život… Celé je to vlastně groteskní. Pořád dokolečka se mluví o tom, jak se lidé v dnešní společnosti pořád za něčím ženou, jako by jim to mělo utéct, ale skutečností je, že spousta z nich se žene za věcmi, které jim už utekli. Oni sami pronásledují svou minulost v domnění, že ona pronásleduje je. No není to legrační?!

Jsme vlastními stíny, kterých se bojíme. Chceme nějakou změnu, ale ve skutečnosti v neuvědomělé touze po minulosti, nedokážeme udělat první krok do neznáma. Nechceme stát na jednom místě, toužíme po změně, ale jediné co doopravdy chceme, je se vrátit do doby, kdy jsme si připadali jako v ráji, kdy jsme měli vše, co nám dnes chybí a mít možnost udělat zásadní věci jinak, abychom neskončili znovu na tomto místě.

Všichni, ale víme, že to nejde. A tak kolem sebe stavíme neviditelné bariéry, ze kterých se časem nedokážeme dostat ven a umíráme v žalostném tlachání nad svým vlastním životem, který jsme pohřbili ve chvíli, kdy měl nejlepší možnost k rozletu.

Příliš mnoho lidí žije ve vězení, které si sami vytvořili…

Vaše Shadows & Illusions

…3 roky Stínů a Iluzí…

Tue, 28 Feb 2012 20:45:20 +0100

Možná, že jsem ani nečekala, že vydržím v blogovém světě tak dlouho, ačkoli jsem zakládala blog s myšlenkou, že ho budu mít do konce svého života… Což je samozřejmě asi docela nemožné. Nicméně když si shrnu, že už se našla pár slabých chvilek, kdy jsem chtěla blog smazat - tak je to docela úctyhodné, že jsem už tři roky na jednom blogu, na jednom místě…
A že už tři roky žiju svůj veřejně neveřejný život….

Myslím, že se za ten další rok můj blog posunul někam jinam… Nebo spíš, já jsem se posunula jiným směrem, že kdyby si dal někdo tu práci a prohrabal by se tou hromadou starých článků od založení po dnešek, tak by zřetelně viděl, jak jsem se změnila… Jak jsem (vy) (do) zrála :D Doufejme.

Poslední dobou už měsíčně nepřibývají desítky článků, nepřibývají desítky komentářů, ale stoupá návštěvnost a teď by bylo hezké říct, že za ty tři roky a i přes tak velkou návštěvnost blogu se mi podařilo udržet si jistou anonymitu, v tom smyslu, že nikdo kdo mě zná (nepočítaje ty, se kterými jsem se seznámila skrz blog) nevyhmátl můj blog, ale bohužel… Vím minimálně o jednom člověku.

Někdo může "blogování" o svém životě označit za pitomost a za, řekněme záležitost outsiderů, ale popravdě… Blogují převážně inteligentní lidé, kteří mají zajímavé názory, které se rozhodli sdělit světu. Blog a Blogeři. To je skupina lidí sama pro sebe. Taková možná až uzavřená komunita lidí :D

Ale zpátky k Shadows & Illusions, která dnes slaví náramné 3 roky své působnosti zde, na blog.cz. :o) Opravdu jsem zvědavá, kolik měsíců a let tady bude tenhle kousek mého světa fungovat, dokud ho nezdemoluju a nerozhodnu se ho pohřbít… Ale ještě víc jsem zvědavá, co mi ještě blog přinese, kromě zajímavých názorů ostatních blogerů a nových známých :o)

VIVAT Shadows & Illsuions !!!

Vaše Shadows & Illusions

…Děti neznají předsudky…

Thu, 09 Feb 2012 13:45:00 +0100

Když jsem viděla tuto fotku a u ní titulek "děti neznají předsudky", musela jsem se pousmát a hned si vybavit den, kdy jsme na základní škole hlídali přípravku a všechny ty děti byly Romové. Šli jsme s nimi tehdy na procházku a měli jsme je chytnou za ruku a jeden můj kamarád měl na starosti takovou malou, roztomilou, modrookou holčičku, kterou odmítal vzít za ruku jen proto, že "je černá". Ta holčička přitom nedělala rozdíly, černý nebo bílý, jen na nás koukala těma obrovskýma očima a chtěla se chytnou za ruku a o to víc nechápala, proč ji můj kamarád držel za rukáv jak psa.

Děti opravdu nemají předsudky, máme jen my… Co už jsme dávno vyrostli z toho dětského světa, ve kterém nám jde jen o to, abychom si měli s kým hrát.

Když úplně opustíme Romy a vše co s nimi souvisí, protože všichni na to celé máme svůj názor a to by mohl být článek sám o sobě, tak se mrkněme celkově na předsudky dnešní společnosti.

Spousta lidí je zavrhována ostatními jen proto, že jsou něčím jiní. Že vybočují z řady. Společnost se na ně dívá skrz prsty jen proto, že tvoří menšinu, které buď na pohled vypadá nebezpečně, nebo jen proto, že mají tito lidé jiné názory, či jinak neodpovídají měřítku průměrnosti dnešní doby.

Takoví goths, metalisti, emaři, punkeři, se věčně potýkají s opovrhováním druhých jen kvůli fámám o tom, že jsou to satanisti, že se řežou, že to jsou feťáci a ochlastové a přitom nic z toho nemusí být pravda. Každý člověk je jiný a to i v takových hnutích, ve kterých je jen hrstka lidí stejného zájmu. Kdo se o tohle víc zajímá nebo dokonce žije tímhle stylem, sám moc dobře ví, že emaři se neřežou a že goths nejsou satanisti a že i mezi punkerama se může najít abstinent. Jsou to jen fámy, které si vymyslela společnost, aby snad zabránila tomu, aby bylo více lidí, kteří si nenechají srát na hlavu? (když to řekneme lidově)

A předsudky nenajdeme jen u různých stylů, ale také u národností a odlišných lidských ras či co se týče náboženství. Ať už to jsou asiati, černoši, Němci nebo muslimové či snad Židé, spousta lidí má různé předsudky.

Samozřejmě předsudky vycházejí z nějakých pravdivých událostí, ale na předsudcích je nejhorší to, že díky nim házíme všechny do jednoho pytle. A stačí jedna špatná zkušenost s jediným člověkem té a té národnosti nebo takového a jiného náboženství a už se všem takovým lidem vyhýbáme. Ale proč?

Nejlepší příklad bude asi na lásce. Je to jako když se jednou spálíme, nešťastně se zamilujeme, budeme mít prostě špatnou zkušenost, co se týče lásky a už nikdy bychom ji nechtěli? Už nikdy bychom nedokázali chodit s někým, kdo má hnědé oči jen proto, že nás někdo jiný hnědooký zklamal a ublížil nám?! Všichni chlapi a ženské nejsou stejní.

A tak samo je to u předsudků. Když v našem okolí bude metalista, o kterém je známo, že je to satanista a ochlada, neznamená to, že všichni metalisti jsou satanisti a násosky. A že všude v televizi slyšíme o muslimských teroristech, neznamená přeci vůbec, že naši muslimští sousedé jsou teroristi nebo zrůdy, které by museli ženám polít obličej kyselinou…

Jak vůbec můžeme soudit člověka, kterého ani trochu neznáme? Co nás opravňuje k tomu, abychom mohli člověka zaškatulkovat a rozhlašovat o něm různé věci jen podle toho, jak se obléká nebo jak vypadá, podle toho z jaké je rodiny nebo náboženského vyznání? Čeho se vlastně tak bojíme, že musíme všechno a všechny kolem pojmenovat, byť nesprávně, ale jen tak pro pořádek?!

To asi jen děti mají víc rozumu než my, že se netrápí takovýma hloupostma jako jsou předsudky a nemají strach poznávat nové věci, které v jejich očích nejsou nebezpečné ani špatné či snad dobré, ale prostě jen zajímavé a proto se nebojí usmát na cizince a přijít k punkerovi, aby zjistily, co za ostny mu to trčí z bundy....

Vaše Shadows & Illusions

…Dvanáct. 12!!!Rychle pryč!...

Wed, 08 Feb 2012 20:38:17 +0100

Dvanáct. Jen co přišla zatracená dvanáctka, tak se všechno kazí. Všechno mizí a všechno se bortí. V co člověk věřil, kde měl jistotu, kam mohl utéct, u koho měl skryté svá tajemství, najednou se vše zbortilo, ztratilo, zničilo, umřelo…

Už mě to opravdu nebaví. Už nevím kudy kam. Už nechci ani to, co jsem chtěla. Připadám si jako hadrová panenka zavěšená na háku a kolébající se ve větru sem… tam… sem… tam…

Předevčírem, v pondělí, jsme měli za dveřmi nějaké malé haranty, co si hráli s ohněm, táta je seřval a vyhnal. A dneska nám NĚKDO (všichni moc dobře víme, kdo, ačkoli to nebyly ty děti, ale jiní zmrdi) zapálili něco ve sklepě, takže nepříjemný štiplavý dým v celém domě a smrad a samozřejmě hasiči a halo na celé širé okolí.

A aby toho nebylo málo, tak se něco děje i s lidmi v mém okolí. Nevím co se to děje, nevím, kdo za to může, jestli si to namlouvám, nebo je to tou zimou, nebo do které matky **** mám ten blbý pocit, že je něco špatně a že je za tou špatností ještě horší konec. Nepřišla jsem skoro o nic, a přesto mám pocit, že přicházím o všechno a už mě to vyčerpává.

Člověk by nejraději někam utekl, ale najednou zjistí, že nemá kam.

Ať už to skončí.

…protože když to neskončí samo, skončím to já. Spálím mosty, za vším a za každým. Ani nevíte jak ráda bych teď vzala pero a udělala tečku na poslední stránce té knihy, kterou mi život píše, ale nemůžu… Je totiž nesmysl vzít nepopsanou knihu a psát do ni znovu to, co už jednou napsáno bylo. Holt máme před sebou tu dlouhou nudnou pasáž, která čtenáře nutí k představě, že by knihu odložil, ovšem po nudných pasážích přichází ta nejlepší část knihy nebo ne?!

Vaše Shadows & Illusions

...Co je Evropská Unie...

Sat, 04 Feb 2012 13:59:31 +0100

Další video, na které bych chtěla upozornit je toto, ve kterém pro změnu vysvětluje Vladimir Bukovsky, co je Evropská Unie, která není ve své podstatě nic jiného, než Sovětský svaz v novém kabátě.

...Co je to ACTA?...

Sat, 04 Feb 2012 13:52:53 +0100

Sice to není článek, ale myslím, že je to spoustě lidem známé video, které krásně vysvětluje podstatu celé věci. A jelikož se mi celá ta smlouva nelíbí a ještě víc se mi nelíbí, že její podepsání proběhlo v naprosté tichosti bez toho aniž bychom o ní věděli, rozhodla jsem se toto "šířit" dál.

Na toto video mě upozornil LuKe.

(České titulky si pustíte jednoduše - na liště videa CC a zvolte Čeština)

…Zapovězený křik…

Fri, 03 Feb 2012 23:23:48 +0100

Pamatuji si každou jeho fotku,

Pamatuji si i jeho úsměv,

Znám i jeho krásné oči,

Znám i jeho rty,

-tak horké a přesto cizí,

Chtěla bych šeptat jeho jméno,

A to své slyšet z jeho úst.

Chci aby mne znal jako pannu,

Chci aby mne znal i jako ženu,

Stisk jeho objetí mě svírá,

A má láska s odloučením zmírá,

Kolik hvězd v mých očích vyhaslo,

Tolik slz mé tělo pohřbilo.

Slyším každé jeho slovo,

Slyším smích a vidím tvář,

Ta tvář však zdá se mi neznámá,

A jeho láska na hony vzdálená,

Však nebyly to jen plané řeči,

Že beze mne se zmítá v křeči,

Kéž zdál by se mu sen,

A byl by u mne pak celý další den.

Démanty noci zkrápí mi tvář,

Nevím co trápí mne víc,

- jeho štěstí či má láska k němu?

Nebo mráz co spálil hvězdu?

Či snad srdce jenž se mi vysmívá,

Tím jak mé tělo žalem skomírá?

Ach, stále se směju jeho vtipům,

Stále v uších zní mi jeho hlas,

Kučeravé vlasy vlály mi ve větru,

A mne pohltil náhlý ďas,

Že co když to byl pouhý sen,

Který zatemnil mi den?!

…V moderním světě vládne cenzura?!...

Sat, 28 Jan 2012 17:16:04 +0100

Když se rok 2011 chýlil ke konci, s kamarádkou jsme si říkaly, co rok 2012 přinese a obě jsme se shodly na tom, že konec světa to opravdu bude, ale v tom smyslu, že se stane obrovský politický převrat nebo něco podobného. A měly jsme pravdu.

Rok 2012 ještě není v plném proudu a za necelý jeho první měsíc se stačila rozpoutat internetová válka. Zablokování Megaupload, hackerské útoky od Anonymous, podepsání smlouvy ACTA, aneb chceme chránit autorské právo, ale ve skutečnosti si chceme nahrabat další prachy. Co jiného taky, že?!

Dobře, uznávám, že pokud vrazím nesčetné prachy do natočení filmu, samozřejmě chci, aby se mi ty peníze vrátili a internet mi díky stránkám jako je Megaupload kazí moje zisky, jenže z pohledu hudební stránky. Internet neokrádá samotného interpreta, ale nakladatelství, které má pod svými křídly daného zpěváka)čku, kapelu atp. Protože jak všichni víme(nevíme), nejvíce peněz jde nahrávacím společnostem, které tyto peníze mají i po interpretově smrti, protože všechny nahrávky jim patří.

Z druhé stránky, ze stránky mě, jako hudebního fanouška potažmo filmového, právě díky volně se šiřitelnému obsahu na internetu se stávám fanouškem. Kdybych si nemohla stáhnout zadarmo písničku, celé album, horko těžko budu poslouchat například danou kapelu, protože v rádiu ji nehrají (zejména metalové kapely) a já nemám peníze na to, abych si kupovala CD za nehorázné prachy. Díky tomu, že si snadno zadarmo stáhnu písničku nebo celé album, se přece dostávám k té hudbě a můžu zjistit jestli se mi to líbí nebo ne, jestli to budu poslouchat, chodit na koncerty, kupovat si třeba i jejich trička a nakonec třeba se mi zalíbí natolik, že budu chtít jejich CD mít doma. Ovšem, kdybych si tu písničku na netu nestáhla… Neměla bych jak si té kapely všimnout, což by škodilo kapele samotné, možná i nahrávací společnosti, protože teď upřímně nevím jak to je, ale je třeba možné, že část peněz z koncertu jde opět zpátky nahrávací společnosti?

Před chvílí jsem zrovna četla článek o soudním sporu ve Velké Británii, kdy se soudili o fotografii použité v reklamě a proto vyšel v Británii v platnost zákon, že když vyfotíme fotku, která je podobná jiné, dopouštíme se trestného činu, což je naprostá hloupost a k článku byl ještě připojen odkaz, kde bylo vysvětleno, že až tak doslovně to myšleno není, ale pořád je tu možnost, že se při fotografování nějakého objektu budeme dopouštět trestného činu a někdo kdo bude potřebovat peníze nás za to zažaluje. Přesto mi to celé, (to co se děje) přijde absurdní.

Pokud bychom si tedy nemohli vyfotit naši školu na památku, protože už ji vyfotil někdo jiný před námi a nemohli bychom si vlastně vyfotit ani hvězdné nebe, protože to vyfotil už někdo jiný, tak by to mohlo zajít tak daleko, že by se omezil trh s potravinami, protože máslo, od jiných výrobců má jen jiný obal, ale ve své podstatě je to pořád jedno a to samé máslo, takže bychom se vrátili opět do dob komunistů, kdy byl všeho nedostatek a ještě ke všemu od jedné firmy.

Já myslela, že žijeme v moderní společnosti, která je mnohem svobodnější, než kdy v minulosti byla a tak jsem myslela, že se budeme posouvat kupředu, jenže jsem se zmýlila. Místo toho, abychom modernizovali naše názory, vracíme se do minulosti… Ke všemu, proti čemu jsme dřív bojovali.

Vaše Shadows & Illusions

…Nesnáším, když mě bolí staré rány…

Sun, 22 Jan 2012 20:33:14 +0100

Jako bych už neměla dost starostí a věcí, které mě trápí. Opravdu, když se daří - tak se daří! A ve velkém! Rozbolela mě jedna moje stará rána, kterou musím do konce života hlídat a neustále se o ni starat… A já se na ni týden vykašlala a hele! Zase to bolí, zase mě to trápí a dojebává mě to ještě víc. Vždy, když mě rozbolí staré rány si uvědomím, že tohle mě čeká do konce života a ničí mě to.
Na druhou stranu, já se starám o zahojenou ránu a někdo jiný musí denně brát léky… Je to, to samé. Bohužel stejně otravné a nešťastné.
A samozřejmě, abych to už nebyla já - ta stará masochistická svině, abych dnes neotevřela krabici se vzpomínkami a nezpůsobovala si ještě větší trápení. Ale když už jednou do toho trápení spadnete, proč se v něm pořádně nevyrochnit, že?!
Dneska večer už mám opravdu sto chutí neexistovat. Prostě zmizet. Ne, že bych se chtěla zabít, to zas jako… Potrpím si na bičování své duše, ale chtěla bych vypnout. Je toho na mě moc. Nejraději bych šla spát a probudila se s tím, že to byl jen pěkně zlý sen… Jenže já vím, že tohle sen není. A nejhorší je, že nemůžu utéct ani do snů, protože i v těch snech, v mém vlastním světě je ta bolest, hrůza, lítost, zloba, strach a slabost.
Už se mi nechce ani křičet… snad ani brečet. Chtěla bych jen lehnout do postele a splynout s tmou…

Vaše Shadows & Illusions

…Jako na houpačce….

Sat, 21 Jan 2012 21:07:27 +0100

Psala jsem, že už mám konečně dobrou náladu, jenže už druhý den jsem ji měla příšernou…
Můj dědeček měl selhání srdce a od neděle minulého týdne je v nemocnici. Lékaři říkali, že už má jen pár dnů… Když jsem za ním byla někdy v pondělí nebo úterý, tak byl zasněný, už byl někde ve svém světe, neměl v očích ty své jiskry, nevnímal… Vypadal špatně.
Dnes jsem za ním byla znovu, šla bych za ním moc ráda dřív, chtěla jsem za ním jít ve středu, ale naši odjeli dřív, než jsem přišla domů a pak učení a přiznám se, že v pátek jsem potřebovala odreagovat, takže jsem šla pryč s kamarádkou, než abych šla za ním… Nicméně, dnes jsem za ním konečně byla. Vypadal už lépe, usmívali jsme se, povídali… ale nechce jíst a je straně slabý a mám nepříjemný pocit, že se mu celou tu dobu chtělo brečet… a nikdy nezapomenu na to, co dnes řekl:

"Nemůžu lítat… Mám zavázaná křídla."

Moc se bojím, že už si pro něho ta dáma v černé kápi přišla…. Do toho moje sestra není schopná za ním jít. Neviděla ho 10 let. Dlouhých deset let, co byla v zahraničí, ale je jí to fuk. I přesto, že jsem ji vpálila do pysku, že dědeček může umřít a oni se už nikdy neuvidí a ona mi jen řekla, že to ví… pff.
Ztrácím sílu a chuť. Chuť řešit svou sestru… Sílu na to, abych se usmívala na dědečka a říkala, že mu nic není, že je v pořádku i přesto, že moc dobře ví, že umírá. Do toho všeho mě vysiluje škola a nehorázně mě vytáčí chlapi… Jeden uslintaný kretén za druhým. Vytáčí mě fakt, že nedokážu narazit na pořádného chlapa a když už, je zadaný, a nebo o mně nestojí. Nehorázně mě sere, že o mně v jednom kuse zakopávají jen uslintaní kreténi a nadržený hovada… Nechci být feministka, nechci znít jako nějaká namyšlená kravka, ale já opravdu nejsem zboží… Jsem z tohdle už tak unavená, že přiznávám sama sobě, že mám zřejmě vysoké nároky, ale zároveň si to vyvracím faktem, že jednou už jsem našla někoho inteligentního a další věci, které u chlapa chci mít. Ale to je jiná věc.
Jednou jste nahoře a jednou dole… A můj graf pro tento rok je zatím následovný: nula, 10, mínus 10…. Hůř ten rok snad začínat nemůže, ale pravdou je, že v některých směrech se všechno kazí a v jiných se zase celkem daří… No.. spíš se celkem daří jen ve škole a všechno ostatní stojí za hovno a já jsem na to sama… Jako vždy, než že by mi to vadilo, jsem zvyklá a jsem ráda, že dokážu nejhorší přečkat sama, ale občas… občas si i ten nejsilnější jedinec řekne, že by bylo asi fajn mít v nejtěžších chvílích někde oporu. Ať už v partnerovi nebo v kamarádech… Je totiž skvělý, když se jednou za čas můžete sebrat a prchnout… (k někomu)
Opravdu nevím čeho se zbavit dřív. Nevím s čím se nervovat dřív.
A už vůbec nevím, jestli mám být naštvaná na celý svět a řvát a nebo být smutná a brečet…
A navíc je sobota a já?
Místo toho abych měla horečku sobotní noci, tak se jdu mordovat ekonomii a literaturou…

Vaše Shadows & Illusions

…Tichý společník…

Sat, 21 Jan 2012 18:16:33 +0100

Skrytý ve stínech světel,
Anděl který Bohu uletěl,
Prochází se světem,
-ubližuje dospělým i dětem.

Vidím jak je chladný a vyrovnaný,
I přesto že je všude nevítaný.
Mám mu děkovat či se na něj zlobit?
Že kvůli němu mi budou oči slzy zdobit?

Než aby tiše seděl potmě,
Líbezně si tančí na chodbě,
S nemocnými tančí danse macabre,
A jednou si přijde i pro Tebe…

Ve vlasech se mu třpytí démanty,
V očích se mu blyští rudé brilianty,
Slyším jak pomalu přichází,
a mé tělo prochází podivnou extází.

Srdce mi puká bolestí,
Já vím - že scházíš na scestí…

…Smuteční…

Mon, 16 Jan 2012 18:22:13 +0100

Růže přikrývají čerstvě vykopanou hlínu,
Sněhové vločky dopadají na spící víčka,
Kdo za nářek a utrpení nese vinu,
když už dohoří i ta nejdelší svíčka?